Dobrý den milý čtenáři,
Jelikož zbývá už pouze pár týdnů dokonce kampaně ke knize Dcera nebes, rádi bychom vám popsali pocity autorky, které měly velkou váhu při psaní dané knihy. Doufáme, že se vám tento úryvek bude líbit a přispějete k dalšímu splnění autorčina snu. Po přečtení těchto řádků musíte sami uznat, že impuls ke psaní byl vskutku poetický...
***
Spadané listí v hřejivých barvách podzimu jí vesele poletovalo kolem nohou kdykoli, kdy udělala krok vpřed. Nikam nespěchala. Jako by jí patřil všechen čas světa i svět samotný. Tohle místo, všechny ty stromy, keře, květy. Každý kámen i plac porostlý mechem. To všechno jí bylo důvěrně známé a jako léčivý balzám klidnilo její rozjitřené srdce i duši. Jen tady se cítila klidná. Jen tady se cítila sama sebou. Ten den šla dlouho a daleko. Koruny stromů se ohýbaly pod náporem stále silnějšího větru, který jí rozháněl vlasy do všech stran a na tváři čaroval růži. Cítila to „něco“ ve vzduchu. Ten pocit, který občas zachvátí každého tvora na planetě. Pocit, že zrovna dnes se stane něco velkého. A že to potká právě ji. Aniž by si toho stačila všimnout, obloha potemněla a na zem se snesly první kapičky deště. Byla příliš daleko. Příliš hluboko v útrobách lesa, než aby se mohla vrátit. Přicházela bouře. Tohle místo znala jako své boty a proto věděla, že se nedaleko rozprostírá malá louka, na jejímž kraji důstojně stárne dávno nepoužívaný posed. Tak rychle, jak jen jí to stále se zvyšující vítr dovoloval, se rozeběhla k vytyčenému cíli. Déšť zesílil a v dálce se ozval hrom. Někde hluboko tušila, že by měla cítit strach. Přesto jí však srdce bilo v rytmu vzrušení z očekávání něčeho magického. Doběhla k žebříku, vyšplhala nahoru a schoulila se do rohu staršího, ale stále pevného sedadla, odkud měla ničím nerušený výhled na louku bičovanou bouří. Ze zlověstné oblohy zbarvené do temně fialové barvy, se k zemi snášely silné provazy deště doprovázené divokým větrem a občasným, husí kůži nahánějícím, zahřměním. Fascinována tou hrozivou, leč nádhernou hrou přírody, nedokázala než nehnutě sedět a celé představení sledovat z první řady. Byla jediným divákem. Příroda hrála jen pro ni. Ve chvíli, kdy bouře eskalovala, se nitky osudu začaly zvolna splétat a utvářet nový obraz budoucnosti. Její budoucnosti. Toho večera, kdy se střídal hrom a blesk a dunivý vítr porážel vše, co mu přišlo do cesty a co nemělo sílu se mu ubránit, se zrodil velký sen.
Sen mladé dívky, doposud nepolíbené životem, zmatené vnitřním chaosem a zoufale toužící pochopit kým je a najít to, co by oživilo její mrtvé nitro. A toho večera se to stalo. Když sledovala nezkrotnou sílu a tvrdý boj přírodních živlů. Vprostřed spletených těl vody, vzduchu a země, se zažehl oheň. Tehdy večer, kdesi hluboko v lesích, v centru divoké bouře, se zrodil příběh. Velký a nádherný příběh.
Tehdy se zrodila Dcera nebes…
Odkaz k podpoře autorky zde: https://www.makniha.cz/podporit-knihu/dcera-nebes-5.html
