Odraz v zrcadle

Povídky jsou určené především pro ženy, které mají sílu a chuť měnit svůj život k lepšímu (pokud zaujmou i muže, budu jen ráda :-)). Nahlížejí pod povrch a nutí k zamyšlení. A o čem konkrétně jsou? O tom, že svět je jedno velké zrcadlo. O tom, že náš mozek vnímá jen takovou realitu, na kterou je naladěn, protože: • někteří lidé nás inspirují. Obdivujeme je a vzhlížíme k nim. Je nám v jejich společnosti fajn. • Jiní nás naopak štvou. Rozčilují. Možná jim závidíme nebo nám nahánějí strach a berou energii. Ale co když jsou jen naším odrazem v zrcadle? Co když nás jen přišli něco naučit? Co když nám jen pomáhají vyléčit naše zranění? Ukázka z povídky NAVŽDY (Příběh mladé ženy, která vedla spokojený život, než jí ukázal svou odvrácenou tvář. Ztratila manžela. Přijde i o svou dceru?) Jolana chodívala tou ulicí každý den, ale dnes jako by to tam nepoznávala. Všechno bylo rozmazané. Vzdálené. Neskutečné. Zdá se jí snad zlý sen, ze kterého se nemůže probudit? Své tělo neovládala. Klopýtala. Třásla se. Pod očima černé šmouhy od řasenky. Lidé se za ní otáčeli, ale ona je nevnímala. V podpaží křečovitě svírala kabelku. Ozývalo se z ní zvonění. Neslyšela to. Když telefonovali z nemocnice, celý svět se na chvíli zastavil. Přesto naivně doufala, že nakonec bude všechno v pořádku. Spletla se. Než za ním dorazila na oddělení, umřel. Měl autonehodu a jeho zranění byla příliš vážná. Teď se ploužila domů a v hlavě měla prázdno. Jak to řekne Vanessce? Jak má své devítileté dceři sdělit, že její otec zemřel? Stmívalo se. Lidé se srocovali před barem jako každý pátek. Zastavila se před vstupem a zírala dovnitř. Bylo téměř plno. Vyhazovač si ji měřil pohledem. Nejspíš se snažil odhadnout, jestli není příliš opilá. Jak hrozně asi vypadám? Nejdřív dovnitř nechtěla, ale možná jí alkohol pomůže rozvázat hrůzou ztuhlý jazyk, nebo alespoň na chvíli zapomenout… Pustil ji dovnitř, i když se stále tvářil podezřívavě. Nerad by řešil nějaké opilecké scény. Zamířila až do té nejvzdálenější části baru, kde byl relativně klid. Ostatní hosté už byli v značně povznesené náladě a hlasitě se vybavovali. Nejraději by si dala dvojitou vodku, ale tu by jí barman neprodal. V Norsku platí částečná prohibice. Objednala si dvojku bílého, vypila ji naráz a rozkašlala se. „Vy asi moc nepijete, co?“ pronesl soucitně asi třicetiletý mladík. Zakroutila hlavou. Po těle se jí přitom rozlévalo příjemné teplo. „Těžkej den?“ Kývla. Jindy by ho slušně požádala, ať ji nechá samotnou, ale jeho sametový hlas ji uklidňoval. „Můžu si přisednout?“ Norové jsou proslulí vyhledáváním známostí na jednu noc. Mělo ji to varovat, ale byla příliš otupělá bolestí. „Můžu vám ještě objednat?“ Rukou přikryla skleničku. „Ne děkuju. Už musím jít. Doma na mě čeká dcera.“ „Já vás dlouho nezdržím. Jen si spolu připijeme. Hned vám bude líp, uvidíte,“ zakřenil se na ni a pozvedl sklenku. Vzpomněla si na manžela. Slzy ji začaly pálit v očích. Nebyla na alkohol zvyklá a od rána ještě nejedla, a tak víno, které se šířilo krevním řečištěm, pomáhalo otupit city a odplavit myšlenky, které působily bolest. Možná by si mohla ještě jednu sklenku dát…